Láska na kari se Sofií Smith

Viděli jste už film Láska na kari? Jestli zbožňujete jídlo, Indii a/nebo Helen Mirren, tak je jasné, že už určitě ano. A pokud ne, tak to honem koukejte napravit, protože tenhle film je naprosto úžasný. Není jenom o jídle, má v sobě i příběh (nad kterým jsem se nepozastavovala tak jako u filmu Chef) a způsobuje nebezpečné toužení po indické kuchyni, které v 11 večer nejde vždycky úplně dobře naplnit…

Film právě vychází na DVD a já jsem měla to štěstí, že jsem byla pozvána na akci, která byla k této příležitosti pořádána. Setkání pro vášnivé milovníky dobrého jídla, pití a kuchařského řemesla. Se Sofií Smith. Odmítnout prostě nešlo!

Sofia Smith je britská šéfkuchařka s irsko-asijskými předky. O jídle mluví s láskou a takovým zápalem, který vás nenechá stát v kuchyni v klidu. V současné době její umění můžete ochutnat v The Sexy Curry Company.

Nevím, kdy přesně jsem začala zbožňovat indickou kuchyni. Možná, že kdysi dávno zažehly plamínek indické filmy, které svou hudbou, barvami a celkovou náladou vyprávěly o úplně jiném, pro mě velmi exotickém světě. O pár let později jsem objevila blog Michaely, která se do Indie provdala a která sepisuje nejenom recepty se spoustou fotek, ale také příběhy ze života. Její podrobné recepty mě konečně přivedly k tomu, abych něco vyzkoušela a od té doby jsem indické kuchyni propadla. Kdykoliv chci něco vyzkoušet, hledám recept u ní. A při cestě kolem indické restaurace mám co dělat, abych okamžitě nezaplula dovnitř.

Včera, v krásnou neděli, jsem tedy nasedla do vlaku a dojela do Prahy. Ve škole vaření Cocina Rivero mě přivítala tato tabule:

S tou prostě nelze než souhlasit! A chvíli po příchodu už jsme dostali něco na přivítanou – samosy s jablky a sýrem Brie, lehce okořeněné směsí na Chai Masala. Možná je to trochu netypická náplň, ale protože film Láska na kari je takový mix francouské a indické kultury (a jídla), tak tohle je přesně fusion zmíněných.

A také samotný Chai Masala, který, jak nám Sofia Smith vysvětlila, byl o něco méně sladký než v Indii (kde se prý často sladí slazeným kondenzovaným mlékem). Chai masala je většinou silný, černý čaj, který je povařen s kořením – např. černým pepřem, čerstvým zázvorem, kardamomem, badyánem, skořicí, bobkovým listem, hřebíčkem, nebo i růžovými okvětními lístky – a pak podáván slazený, s mlékem. Mimochodem, Sofia jako sladidlo doporučuje i palmový cukr nebo javorový sirup, což může přidat čaji další zajímavou chuť.

Po takovém chutném úvodu už nastalo oficiální zahájení – přivítal nás majitel školy vaření Emmanuel, který vede kurzy mexické kuchyně.

A poté už Sofia Smith.

Začali jsme si povídat o koření – konkrétně o jedné z nejznámějších směsí, garam masala. Na obrázku je vidět, co většinou obsahuje:

• černý pepř
• římský kmín
• koriandr
• bobkový list
• skořice
• kardamom
• muškátový květ
• hřebíček

Přivoněli jsme si k Sofiině směsi (nádhera!) a poté jsme si měli namíchat vlastní. Ano, jen tak, bez receptu. Na první myšlenku jsem byla zděšená – jak mám dělat něco, co neznám tak dobře a udělat to “správně”? Jenže Sofia nám řekla, že máme vařit srdcem. Že si nemáme dělat poznámky, ale místo toho přivonět k surovinám, ochutnat a zkoušet. Tak jsme se do toho pustili.

Sofia nám naštěstí poradila, že tři základní suroviny jsou pepř, římský kmín a koriandr.

A poté po troškách přidávat ostatní, voňavější suroviny – podle toho jak nám výsledná směs bude vonět a chutnat. A jaká směs je nakonec ta správná? Ta, u které si dokážete představit, že si jen tak nasypete jako dochucení nějakého jídla. I kdyby to měl být třeba jen plátek jablka…

… nebo třeba vaječná omeleta. A tady začalo takové malé soutěžní klání. Ve filmu se totiž připravuje omeleta (jako test každého kuchaře, který se uchází o místo v michelinské restauraci) v trochu netradiční verzi – o dost kořeněnější. Takže jsme se ve dvojicích pustili do omelet. Do této doby jsem se s partnerkou neznala, ale byl to osud :) Jsem moc ráda, že jsem byla ve dvojici právě s Terezkou. Naše omeleta byla ze čtyř vajec, přidaly jsme trochu mléka, necelou červenou cibulku na čtvrtkolečka a asi třetinu červené chilli papričky zbavenou semínek. Okořenily jsme ji špetkou kurkumy, dvěma špetkami garam masala a osolily černou solí.

Smažili jsme ji na ghee (přepuštěném másle) a lehce ji přitom odhrnovaly od krajů, aby se ještě syrová vaječná směs na povrchu mohla uvařit. Poté jsme ji bohatě posypaly nasekaným koriandrem a přehnuly.

A dozdobily, aby bylo vidět, které suroviny jsou v ní obsažené.

Nebudu vás napínat, naše omeleta vyhrála :) A tak jsem si domů odnesla DVD s tou nejlepší tématikou (jídlo!), poukaz a mangové chutney… nemůžu se dočkat, až k němu bude příležitost.

Pak jsme měli možnost ochutnat kořeněné brambory…

… s indickým “kečupem”, který byl naprosto famózní. Všichni jsme z něj byli unešení a doufám, že se mi brzy podaří získat recept.

Po malé pauze (na víno, ehm) nás čekala francouzská část. Cukrárna St. Tropez pro nás přichystala ukázku, jak se dělá croquembouche (croque-en-bouche). Už upečené profiterolky naplnil cukrář krémem – crème pâtissière.

Ty se pak namáčely do karamelu, aby se na nich vytvořila kulatá vrstva z jedné strany.

Takto vypadají profiterolky, které jsou připravené k sestavování dortu.

A tohle je nougatine – karamel, ve kterém jsou nasekané plátky mandlí. Po přípravě se nahřívá a rozvaluje, případně vykrajuje do požadovaných tvarů. Croquembouche z dílny St. Tropez se díky němu sestavuje do několika pater.

Lepení profiterolků na nougatine:

Takto vypadá skoro hotový croquembouche. 60 kuliček z odpalovaného těsta plnených krémem, zdobených karamelem na karamelovo-mandlových plátech.

Protože jsme měli tématické setkání, ozdoby na dort tomu odpovídaly.

Jsou prý “jedlé” – z cukru, solamylu a želatiny, takže snědení nevadí, ale chutnat nebudou. Na dort se lepily pomocí rozpuštěného isomaltu.

Hotový filmový croquembouche:

Musím přiznat, že mám radši croquembouche, kde je na jednotlivých kouskách méně karamelu. V tomhle množství je totiž na mě vrstva karamelu příliš silná (moje zuby jsou citlivé). Takže mám dvě možnosti – karamel z profiterolek mít jako lízátko nebo hodně tvrdý bonbon anebo to risknout a rozkousat je (a riskovat, že mě moje zuby opravdu nebudou mít rády). Každopádně jejich náplň byla opravdu vynikající a mně se skoro zastesklo po domácím.

Ty chvíle strávené díky filmu Láska na kari uběhly rychlostí blesku a já jsem hned po příjezdu domů šla stahovat fotky a začala jsem ty zážitky sepisovat. Děkuju úžasné Zuzce a Terezce, které tohle všechno uspořádaly, škole vaření Cucina Rivero, Bontonfilmu a především okouzlující Sofii Smith, která se mi natrvalo zapsala do paměti.